Nejsem asi jediný, koho současný prezidentský hon nenechává chladným. Co bych tak já mohl říct o první přímo zvolené hlavě státu? Ach jo!
Nikdy jsem nebyl nijak výrazně politicky činný a svoje politické názory projevuji zpravidla pouze při volbách vhozením lístku do bedničky. Dalo by se říct, že jsem součástí skupiny lidí, všeobecně nazývaných mlčící většinou. Troufám si však o sobě říct, že nejsem člověkem bez vkusu. Poslouchám klasickou muziku, tu a tam chodím na hokej, líbí se mi podkrovní byty, mám rád cestičku v lese spíš vyšlapanou než vyježděnou a raději lichotím než vyčítám.
Až doposud jsem nepocítil žádné vnitřní rozpory nebo pochyby ohledně mé národnostní, či geopolitické přislušnosti. Právě naopak. Při mém zaměstnání, kdy velkou část roku trávím na zahraničních cestách jsem se vždy cítil být tím víc Čechem, čím dále v zahraničí se právě nacházím. Každý, kdo cestuje tenhle pocit určitě zná. Nějakou chvíli se člověk kochá "tím cizím", užívá si "to nové", ale postupem času čím dál častěji na internetu hledá fotky Prahy, uprostřed vedra jihovýchodní Asie obrázky zasněžených Krkonoš, a když pak vystoupí na Ruzyni z letadla, nadechne se a je jasno - doma. Mám rád svou zem, mám rád domov.
Rve mi mé středoevropské srdce a nevycházím z údivu, když nyní ve světle současného dění přicházím na to, že o vkusu se vlastně nikde nemluví, nikdo se o něj nezajímá. Každý si ovšem myslí, že pozná nevkus. Ano, to je to, kdy si řekneme jen: No to snad ne... V zápětí, ale většinou - ruku na srdce - dodáme: Ale co, mě se to netýká, je mi to fuk. Co je tedy vlastně vkus? Pro mne cokoliv, nad čím se dokážu pozastavit a usmát nebo vydechnout - ach. To je vkus. Jak jednoduchý rozdíl. Ale dnes? Jako bychom se ani pozastavit, usmát a vydechnout nechtěli. Jakoby nám to pozastavení se a úsměv a vydechnutí přišlo nějakým způsobem žinantní. Jakoby to byla nějaká naše slabost. Jako bychom úsměv a úžas nad něčím, co nás má potěšit a inspirovat brali jako výraz svého vlastního selhání a naše závist, že nás někdo jiný dokáže přesahovat a být vkusný přebila tu pozitivitu, jež ony vkusné věci mají vyzařovat.
Nevím, ale snad nejsem sám, který chce žít ve vkusném státě, s vkusnou politickou reprezentací. A prezident republiky je právě ten první ve státě, který by měl mít vkus. Být vkusný a chovat se vkusně. A teď opravdu nemluvím o účesu nebo barvě kravaty. Mluvím o chování, o prezentaci svých morálních hodnot a o vůli a schopnosti jít příkladem. O uvědomění si důsledků svých slov a vystupování pro ostatní lidi. O empatii a diplomatických schopnostech. O jistotě vlastní morální i ekonomické nezkorumpovatelnosti. Ano, je škoda, že se o vkusu tak málo mluví a má tak malou váhu. Jinak by ta maličká nadpůlka národa volila patrně jinak a já bych nepsal tento příspěvek.
Místo vkusu jsme zvolili nevkus. Jak by ne? Tomu rozumíme. Stejné pološedivé, nevkusné a nijaké figury, na které naši rodiče čtyřicet let nadávali. Ano, to jsme my, kteří jsme volili nevkus. Ale nevkus jednodušší, čitelnější. Takový, na který se lépe zvyká. Takový ten nevkus pro lidi. Vkus je pro člověka. Ale co člověk? Nevkus, ten je pro lidi. A lidi, pane to už je síla... Ano nevkus zpravidla bývá lidový. Takový hlasitý, lidový, vlhký, měkký a zářivě růžový, s velikánskou pozlacenou bránou a nápisem "Tudy prosím, bude to skvělé". Toto jsem cítil, vida nově zvoleného přezidenta v den jeho vítězství. Vkus vyžaduje, aby si ho člověk sám našel. Je individuální, nepodbízí se. Nevkus se prodává buď po deseti nebo v akci po třiceti + jeden zdarma. A zavoláte-li ještě dnes, dostanete další zdarma a pro prvních patnáct volajících kravata s růžovými slony jako dárek.
Těšil jsem se. Upřímně jsem se těšil, že budu moci zase po deseti letech na svých cestách v zahraničí hrdě spojit rovnítkem jméno své země se jménem prezidenta. No tak se budu těšit, že to budu moci říct za těch pět let. Ale teď budu muset být na dalších pět let Čechem - ach jo.
Kdo neskáče, není Čech. V dresu Jágra, placaté čepici a s písničkou Evy a Vaška kupředu levá. Hop! Hop! Hop!
